čtvrtek 20. července 2017

Medideník - třeťácký červen

Ráda bych zas napsala nějakej strašně hlubokej úvod.

Něco motivačního. Něco, co inspiruje tisíce lidí, co se zapíše do historie (mediblogování) nebo kvůli čemu mě aspoň budou lidi hejtit na asku, v komenářích, nebo mě pozve Kraus do svý tolkšou.

Jsem ale uprostřed Nízkejch Tater, mám v tobě už třetí skleničku šampáňa a měla bych napsat úvod, kterej bude dávat hlavu a patu.

Místo toho přemejšlim o tom, jak je divný, že na Slovensku se nepodává polívka jako celek - vývar, nudle i zelenila, občas i maso, jsou v jiný misce. Člověk si to musí zkompletovat sám.

To mi prostě nevysvětlíš.



úterý 11. července 2017

10 věcí, bez kterých bych si nedovedla představit studium

Ačkoli bych se měla právě teď trochu socializovat s ostatníma lidma (jsou medici vůbec lidi?), sedim u kompu a čekám, až otevřou jídelnu a já si budu moct jít pro jídlo po velkolepym sportovnim výkonu. Mám hlad a budou lívance.

Můj diář byl po skončení třeťáku nacpanej samou brigádou a schůzkama, a to ať těmi s kamarády a nebo dejme tomu pracovními, takže jsem si s sebou musela vzít noťas, abych udržela při životě tuhle mojí záležitost, kterou občas nazývám jako moje dítě. Blog.

A právě pro tyhle momenty se nejvíc hoděj tipy na článek od někoho jinýho, obzvlášť když se na to jde z toho kratšího konce. 

Dneska teda stručně o tom, bez jakých pitomostí by moje studium nebylo takový, jaký je.



pátek 30. června 2017

Jak a proč jsem si vybrala zubní - aneb co vám nikdo nepoví

Nikdy jsou to vlastně pořádně nevysvětlila. Uvědomila jsem si to po tom, co jsem si všimla, že mi na asku nebo na instagramu často kladete právě tuhle otázku.

,,Proč sis vybrala zrovna zubní?"

Myslim, že po třech ročnících studia a necelých třech letech blogování o tomhle martýriu bych mohla konečně osvětlit, jak jsem došla vůbec do tohohle ,,stavu" nazývající se honosně ,,studentka zubního lékařství".

Je dost možný, že se v tomhle článku objeví něco, co už na mym blogu zaznělo hodněkrát, ale taky doufám, že vám dneska odkryju i ty nejskrytější pohnutky, který mě dostaly do týhle party lidí. A taky že naštvu pár lidí a sluníčkářů, páč to bych nebyla já, kdybych někoho nepohoršila.

Vezměme to ale chronologicky.

sobota 17. června 2017

Medideník - třeťácký květen

Den co den jsem chodila na facebook nebo instagram a nebylo dne, kdybych tam neviděla aspoň jednu takovou fotku. Občas někdo přidal jenom status, ale nebylo to o moc snesitelnější. Mísilo se ve mně víc pocitů, ale nevim kterej převažovat. Závist? Pohrdání? Dojmutí? Částečná lhostejnost?


Pocit, že už to trvá strašně dlouho a že už chci konec? V porovnání v prvákem nebo se zimnim semestrem třeťáku jsem měla sice pohodu, ačkoli o pohodě se na medicíně nedá mluvit vlastně nikdy, ale stejně ve mně zněl malý hlásek, že už by to stačilo, protože na tohle jsem si připadala prostě už stará a to poslední, co jsem chtěla, bylo učit se. 

Zatímco já jsem se zase učila tísíc a jednu větev arterie maxillaris, parasympatická ganglia, vlastnosti a indikace mikrofilních kompozitů a skloionomerních cementů, fossu pterygopalatinu nebo rozlišit akutní apikální periodontitidu od akutní pulpitidy a papilitidy, oni už měli těch pár písmen

Bakalářům jsem záviděla jenom to volno. O tenhle titul nejde.

Ale pak tu byli ti čtyřpísmenkoví. Čerství MDDři a MUDři. Všichni moji kamarádi z vyšších ročníků se jeden po druhym postupně stávají doktory a já, já budu ráda, když projdu do čtvrťáku. Vždycky jsem měla doktory za bohy. A teď jsou doktoři ti samí pitomci, se kterýma mám dost vzpomínek z Dobronic. 

Takže mám naději. 
Jsem taky děsně pitomá. Takže třeba jednou budu taky doktorka.

Vyšetření parodontu a Urinary Incontinence in Adults. O odbornostech
jednotlivýchčlenů domácnosti asi nemůže být pochyb 


úterý 16. května 2017

Jak jsem nebyla schopná dát první pomoc

Každý, kdo má řidičák, by jí měl umět. Vlastně myslim, že by výuka první pomoci měla patřit do základního vzdělání, protože člověk nikdy neví, do jaký situace se dostane.
Už je to asi šest let, ale přesto nedokážu vyhnat z hlavy ten obraz toho, jak přede mnou fialověl člověk a já byla naprosto v transu a nevěděla jsem, co dělat.

Zpětně mě to děsně mrzí. 
Naštěstí člověk má tu možnost se v dost věcech zlepšovat. Berte tohle jako podnět k tomu si něco o první pomoci zjistit/přečíst/nastudovat/vyzkoušet. A taky jako vzkaz, že Blondýna, stejně jako nikdo jinej, neni dokonalá a nebylo to úplně tak dávno, kdy byla úplný tele.



úterý 2. května 2017

Medideník - třeťácký duben

Byla asi půlka dubna, pátek. Bylo asi jedenáct večer a dobře jsme se bavili.

Přišlo nás do baru jenom pár, ale o to lepší to bylo. Sešlo se to zdravý jádro.
Od doby, kdy jsme chodili na základu, už uteklo hodně vody. Někdo už roky pracuje, někdo ještě furt studuje a studovat bude ještě dlouho. Všichni vypadaj tak, jako na základce. Holky se ale už uměj malovat a mají opravdu ženský tvary a klukům kromě bicepsů vyrostl z těch pár chlupů na bradě pořádnej plnovous. Všichni vypadáme oproti těm fotkám z roku 2008 najednou tak nějak staře a dospěle.

Byla jsem sama ze sebe překvapená, že jsem ten večer moc nepila. Většinou to totiž neodhadnu a pak skončim mírně řečeno nedůstojně. Měla jsem jenom dvě piňakolády a nějaký frisco. A mraženou pizzu, kterou jsme si dali se kamarádem po pravici napůl a byla překvapivě dobrá.  

Stačila chvilka nepozornosti. Stačila chvilka a můj spolužák nalevo ode mě, o němž se snad už ani nedalo říct, že jenom opilej, už měl moje prsty ve svojí puse a snažil se z nich slízat všechnu tu mozarellu, která mi na nich uvízla.

Mně stačilo taktních 20 vteřin, než jsem se zvedla, abych šla na záchod. Tam jsem si s mýdlem a horkou vodou umyla ruce tak, jako bych šla na operační sál, krok po kroku.
Pak jsem si šla zas klidu sednout k mojí šunkový pizze.

Člověk se sice pošahanej narodit musí, ale medicína z něj pak udělá úplnýho magora. Nebo je to tak jenom u mě?